Poznámky ze starého osobního blogu

admin 2. 4. 2018    
Rubrika: Osobní blog
Štítky: děti, foto, zamyšlení

Nerad vyhazuji staré věci, a to i v případě, že už zřejmě nikdy k ničemu nebudou. Stejně tak je to s mým původním starým blogem, který jsem psal na jiné doméně od roku 2007 a který jsem s nástupem nového blogu zrušil. Některé poznámky a zápisky si chci ale uložit. Nemusíte to číst.

Člověk se stále mění. S ním se mění jeho názory, životní postoje, priority, způsob myšlení a v mém případě také to, co jsem ochoten veřejně publikovat a čím se vlastně zabývat.

Následující obsah je zbytek mého původního blogu starého (v okamžiku publikování tohoto článku) více než 11 let. Zůstalo jen pár fotek, pár myšlenek a pár osobních poznámek…

Malá pevnost Terezín

22. 4. 2017

Lego je o kostkách

22. 4. 2017

Pravda je někdy tak jednoduchá. Bude to vypadat jako maličkost, ale s dcerou stavíme velký dům z lega a potřebujeme na to mnoho kostek. Dokupujeme je po kusech a chystáme se koupit velkou krabici.

V obchodě je takových krabic hodně. Za ceny od 120 do několika tisíc korun můžete pořídit opravdu širokou paletu doplňků, postaviček a speciálních kostek na výstavbu opravdu nejrůznějších věcí. Ptali jsme se paní prodavačky na okna, na figurky, na desky, na všechno možné, a pak ta paní najednou povídá:

„Víte, lego je o kostkách, tady si koupíte krabičku a budou v ní tři kostky a nic, jenže vy potřebujete stavět, kupte si tedy krabici jenom kostek a je to…“

A měla pravdu, ten základ, ty samotné kostky, které jsou ve skutečnosti nejvíc potřeba, ten se běžně neprodává. Je to zajímavá firemní strategie Lega, vyrábět a prodávat kostky v malém množství s jednou postavičkou v barevné krabičce s malým roztomilým zajíčkem za 140 korun.

Lidé nežerou skrytou reklamu

5. 3. 2015

Číst diskuze na zpravodajských serverech bývá často utrpení, ale někdy mě potěší. A zvlášť v případě, kdy se lidé ohradí proti tomu, aby z nich někdo dělal blbce, jako v případě reklamního článku bez označení.

O pozitivní cikánce

6. 5. 2013

Přišla k nám jednou do firmy mladá Romka. Je to skoro deset let, co se tak stalo. Přišla na inzerát, mladá, čerstvě po nějaké střední škole, příjemná, slušná. Prostě normální holka, co chtěla pracovat.

Pamatuju si na ní docela dobře, jelikož shodou okolností jezdili jsme spolu ve stejném autobuse MHD ze sídliště do centra, kde měla firma sídlo a provozovnu. Měl jsem možnost se s ní bavit a poslouchat ji.

Všechno to bylo celkem jasné, teda její představa o životě, kariéře, o všem. Vyprávěla mi, jak ráda chodí do práce, že konečně nějakou našla a jak je to super, že doufá, že už nikdy žádnou jinou nebude muset shánět a další velmi pozitivní věci. Vyprávěla ráda a já jsem poslouchal.

Pracovala tam tři dny. Možná čtyři. Firmu nevedl žádný rasista, nikdo proti ní nic neměl, jenom bylo potřeba komunikovat s jinými lidmi a s ní nikdo komunikovat nechtěl. Je to prosté, nikdo se nechtěl bavit s cikánkou. A ona to cítila, aniž by jí to někdo musel vysvětlovat, pochopila to a odešla.

Lidé by ohrnovali nos, kdyby měla být prodavačkou. Ne všichni lidi, to se rozumí, ale dost na to, aby to byl problém. Lidé by nechtěli, aby byla kuchařkou, aby stála za přepážkou v bance, nebo aby jiným způsobem měla něco společného s jídlem, aby někomu něco říkala a někdo musel mluvit s ní. Mnoha lidem by to vadilo a firma si to nemůže dovolit. Dovolíme jí mýt nádobí tak, aby nebyla vidět, možná bude moci zametat ulice a nebudeme mít zřejmě nic proti tomu, když se stane prostitutkou.

Odešla a já už si nepamatuju, jak se při tom tvářila. Autobusem přestala jezdit, kam a proč taky že, nejspíš zůstala na sídlišti mezi svými, začala rodit děti a brát na ně příspěvky, podporu od sociálky a další dávky. Nevím, ale tak to bývá. A svým dětem možná jednoho dne předala své zkušenosti. Vysvětlila jim, jak to na světě chodí a protože sama už to dávno poznala, nikdy se nesnažila vštípit jim základy „normální“ společnosti. Vlastně byl zázrak, že ona sama nějaké měla.

Zákon má změnit účtování a zrušit pokuty, proboha proč?

3. 5. 2013

Tak jsem se dočetl na Novinky.cz, že příští týden bude sněmovna projednávat novelu zákona o telekomunikacích, která by měla změnit způsob účtování mobilních operátorů (bude muset být po vteřinách) a zároveň zrušit pokuty za předčasné ukončení smlouvy.

Někdy jsem takový masochista, že si čtu na zmíněném zpravodajském serveru i diskuze a ani tentokrát jsem nebyl zklamán.

Tedy zjistil jsem, že lid fandí tomuto zákonu, byť se zmiňuje doba předvolební a s tím související angažovanost politiků ve prospěch „obyčejných lidí“. Nejvíce záporných bodů v diskuzním hlasování měl pak názor, který sdílím i já.

Cituji:

…ale zas na druhou stranu je každého věc jestli se upíše a na jak dlouho a za jakých podmínek, přece jen nevidím důvod proč by měl stát říkat co má být v něčí smlouvě.

Půjdu ještě dál a rovnou řeknu, že omezovat podnikatelský subjekt podobným způsobem vnímám jako útok na svobodu v této zemi.

Každý člověk (zákazník operátora) může totiž skutečně uzavřít smlouvu i bez závazku. Vtip je v tom, že on nechce, neboť touží po novém telefonu, patrně s dotykovým displejem. Dostane za něj slevu a zbytek ceny přístroje splácí ve formě nutného provolaného minima každý měsíc. Když nebude závazek, nebudou zřejmě ani telefony…

Osoba blízká končí, platit bude majitel

19. 1. 2013

Našel jsem na zpravodajských serverech titulky, které naznačují, že se tu někdo v minulosti vymlouval na osobu blízkou s cílem vyhnout se zodpovědnosti za přestupek spáchaný v dopravním provozu. Dneškem tato možnost prý také končí.

Ve věcech právních jsem laik, nicméně jsem také řidič a proto jsem trochu hledal a zjišťoval si informace, abych si uspořádal myšlenky.

Tedy osoba blízká (pokud budu používat tento zvláštní termín) nekončí a ani nemůže, protože právo na odmítnutí výpovědi v případech, že bych tím způsobil stíhání sobě nebo osobě blízké je zakotveno v Listině základních práv a svobod. Tedy šlo vlastně vždy o to, že JÁ JSEM NIC NESPÁCHAL, ALE NEMŮŽU ŘÍCT KDO TO BYL, PROTOŽE TO JE OSOBA BLÍZKÁ.

To ale můžu pořád. Rozdíl je v tom, že dřív jsem se tak mohl vyhnout pokutě, nyní ji zaplatím jakožto majitel vozidla. Vtip je v tom, že užitím „osoby blízké“ nedostanu body na své konto řidiče, takže je to pro mě pořád výhodné. A o to jde, o peníze.

Ještě jednou Amnestie 2013 a proč s ní souhlasím

6. 1. 2013

Na sociálních sítích vládne, minimálně z mého pohledu, nenávist vůči Václavu Klausovi a amnestii, kterou 1. 1. 2013 vyhlásil. Jak už jsem psal v kratším příspěvku, já s amnestií obecně souhlasím. Je to prostě věc podle ústavy ČR a pokud se většině společnosti tento akt udělovaný prezidentem nelíbí, pak by se ta většina měla namísto hloupého nadávání na Facebooku snažit změnit právě ústavu.

Další věc je rozsah amnestie.

Propuštěni z věznic byli lidé, kteří dostali nepodmíněný trest do výše jednoho roku. Předpokládám, že jeden rok nepodmíněného trestu a menší dostávají lidé zejména za nedbalostní trestné činy nebo za maličkosti, jako když bezdomovec recidivista ukradne už podesáté v Kauflandu flašku rumu, aby ho zavřeli na zimu a on nemusel klepat kosu někde venku. Dále to mohou být lidé odsouzení například za alimenty či něco podobného, podle mého názoru ne zas tak zásadně společensky nebezpečného.

Druhou velmi kritizovanou částí amnestie je zastavení trestního stíhání v případě, že trvá více jak 8 let. Nevztahuje se na uprchlé. Znamená to, že pokud je někdo 8 let vláčen po soudech a za celou tu dobu ho nebyla schopna justice a související aparát usvědčit a odsoudit, což může mimochodem znamenat i to, že je ten člověk ve skutečnosti nevinný, bude stíhání proti němu zastaveno. Pokud tedy nejsme jako společnost schopni potrestat potencionální viníky za 8 let, nemáme už nyní podle amnestie příležitost.

Nesnažím se to hodnotit podle konkrétním případů, ale jako celek je to podle mě v pořádku.

Reklama ve vesmíru

10. 10. 2012

Jsem asi skutečný vizionář. 🙂

Již 9. 2. roku 2008 jsem publikoval zde na blogu článek, kde jsem se zamýšlel nad možností reklamních sdělení na obloze viditelné z povrchu planety. Tehdy šlo o pouhý vystřelený puk hokejisty Alexeje Kovaljova, který se po skončení kariéry chystal do vesmíru. NHL toho chtěla využít pro svou propagaci.

Tenkrát jsem se obával, že na podobné myšlence postaví svůj byznys reklamní agentury a z noční oblohy na nás bude svítit reklama mobilních operátorů, poblíž souhvězdí Velkého vozu bude vesmírný billboard automobilky a u Severky upoutávka na zimní pneumatiky.

Josef Pazdera na OSEL.cz upozornil na japonský minisatelit, který začne od příštího měsíce vykreslovat morseovkou zprávu na noční oblohu. LED světlem přenášená informace bude viditelná pouhým okem. V našich končinách bude zelená, pozorovatelé na jižní polokouli totéž uvidí červeně. Zpráva měla objevit příští měsíc a viditelná bude po celém světě.

Od vědeckých experimentů a vynálezů je, myslím, k reklamě už jenom malý krůček…

Konec svobodného podnikání: Hrací automaty zmizí z Budějovic do jednoho roku

27. 12. 2011

Českobudějovičtí zastupitelé schválili vyhlášku, která zakazuje provoz takzvaných výherních automatů na území Českých Budějovic, další města se přidávají a ve válce proti hazardu nezůstává mimo ani Praha. Znám nemálo lidí, kteří jistě souhlasně pokyvují hlavami, protože automaty jsou špatné. I když Budějovice získávaly na poplatcích z hazardu 23 milionů korun ročně, zastupitelé připomínali, že v automatech končí často sociální dávky a roste kvůli nim kriminalita. Nezbývá než se ptát: Blíží se konec restauračních zařízení a trafik? A kde je naše svoboda?

Zastupitelé projednávali i možnost zákazu činnosti „Hladovýho Vokna“, podniku s občerstvením fungujícím zpravidla do pozdních večerních hodin. Prý ruší noční klid, někdo si zřejmě stěžoval. Herny klid sice neruší, za to je nesprávné házet peníze do automatů. Je nesprávné kouřit a pít alkohol. Je úplně jedno, jestli jste dospělí (záměrně nepíšu plnoletí, protože tyto pojmy nemají často nic společného), v Českých Budějovicích a dalších městech prostě automat neuvidíte.

Všichni víme, k čemu vedla prohibice. K čemu vede represe, kdo na ní potom vydělá a jak to mění společnost. Nemám vůbec kladný vztah k hracím automatům, naopak. Nechápu, proč do nich lidé naházejí za jediný večer svou výplatu. Ale je to jejich rozhodnutí a pokud mají problém, v našem státě máme bezplatnou (krytou zdravotním pojištěním) psychiatrickou pomoc a léčebná zařízení, kde může člověk se svým problémem bojovat. Pak jsou také lidé, kteří nemají s hraním problém a berou to skutečně jako zábavu. Pár stovek, zkusit to, adrenalin, občas někdo vyhraje, k pivu pro někoho dobrá zábava. Proč ne. PROČ NE?!

Co mi daly a vzaly mobilní telefony

9. 4. 2011

Byl jsem jedním z té jakoby první skupiny majitelů mobilních telefonů. Nevím přesně, kdy se mobilní telefony nějak významněji rozšířily na českém trhu, ale pamatuji si docela jasně, jak jsem ten svůj mobil (nějaká Motorola to byla) musel skrývat. Kdyby mi totiž zazvonil na ulici, nebo ještě hůř třeba v hromadném dopravním prostředku, byl bych okamžitě terčem údivných a významnou částí také posměšných pohledů. To jsem jako puberťák pochopitelně nemohl snášet.

Byla to doba, kdy vám člověk libovolného věku při hovoru o mobilech říkal pouze dvě věci: Buď mobil má, nebo ho nemá a pochopitelně ho nikdy mít nebude, protože takovou věc nikdy nebude potřebovat.

Změn je hodně a já jsem teď právě přemýšlel, jak mi možnost mobilní komunikace začíná vadit. Lidé jsou často otroky mobilů. Proč mi to nebereš? Jsem ti posílal esemesku, co je s tebou?

Lidé ztratili odpovědnost. Dřív jste se domluvili na schůzce a museli jste to dodržet. Museli jste přijít ve tři hodiny, protože jinak jste byli za idiota a nespolehlivého člověka. Dneska stačí říct, že si zavoláte, případně poslat SMS, schůzku odložit, zrušit apod. A proč? Není potřeba být zodpovědný, není potřeba myslet dopředu, není potřeba plánovat. Všechno se s moderními komunikačními prostředky vyřeší z minuty na minutu, žijeme z minuty na minutu.

Je mi 29!

9. 2. 2011

Až včera večer mi došlo, že poslední půl rok přicházím o svůj věk. Všichni mi říkají, že je mi třicet a když se mě někdo ptal, říkal jsem totéž. Uvědomil jsem si (je to hrozná blbost, já vim), že jsem o ten jeden rok jaksi přišel. Nevážil jsem si toho, že začínám pořád dvacítkou a za chvíli už tu možnost mít nebudu. Za chvíli budu dalších deset let začínat třicítkou.

Těch pár posledních měsíců si to tedy musím užít. Nemám žádný důvod vydávat se za staršího, ba naopak, pomalu začínám cítit, že je lepší být o něco mladší. Že těch 25 bylo lepších, a že ve čtyřiceti bude zase lepší ta třicítka.

Ach jo.

Vánoce 2010

26. 12. 2010

Letos jsem si poprvé vyzkoušel, jaké to je chystat za Ježíška dárky. Když vám dítě volá z okna a vyhlíží s největší pravděpodobností okřídlené dítě, je to trochu zvláštní a Vánoce tak dostávají docela nový rozměr.

Člověka v dospělém věku napadají občas takové rouhačské myšlenky a na celé Vánoce by se nejradši, slušně řečeno, vykašlal. Aspoň mně to tak v posledních letech napadalo, protože Vánoce jsou s přibývajícím věkem stále častěji a sotva si oddychnu po jedněch, jsou tu další. Teď kolik peněz to stojí a ještě plus dárky, spousta času, a nakonec si člověk na Štědrý večer akorát povzdychne, že už to má teda za sebou.

Takže, jak člověk stárne, Vánoce už pro něj tolik neznamenají. Netěší se tolik na Ježíška a když se to vezme kolem a kolem, Vánoce si může udělat kdykoli v roce, jelikož je (jakožto neznaboh) s narozením Krista zase tolik nespojuje. Samozřejmě, záleží na konkrétních rodinných tradicích, nechci všechno a všechny házet do jednoho pytle. Chci hlavně říct, že se všechno tohle změní s dětmi. U mě určitě.

Ježíšek zase žije! Zase nosí dárky a shrábne všechny zásluhy za Štědrý večer, akorát jídlo nedělá, ale kdyby existovala možnost, jak jeho přípravu před dítětem utajit, jistě by taky smažil řízky a vůbec nachystal úplně všechno.

Tip na podnikání: Placla 2

27. 6. 2010

Možná znáte Placla.cz a systém PPP, tedy možnost zaplatit si článek na cizím blogu, nebo ho naopak napsat a dostat zaplaceno. Vyzkoušel jsem ho včera v noci a dnes dopoledne napsal pár článků.

O těch nevýhodách jsem psal už jinde. Inzerenti si většinou chtějí koupit odkaz, nikoli PR článek a podle toho taky vypadají jejich poptávky. Na druhou stranu si myslím, že kdyby někdo chtěl a kdyby byl dostatečný zájem inzerentů co se týče počtu poptávek, mohl by vlastník webu docela slušně vydělat. Řekněme od těch 15 tisíc měsíčně za předpokladu, že by měl víc webů nebo web opravdu kvalitní a s vysokou návštěvností, kterou by chtěl a mohl inzerentům prokazovat.

Jenže zmíněný Placla.cz zrovna nevyniká ani počtem poptávek po článcích (přitom všeobecně lidi zastávají názor, že jde o fakt hustý SEO) a ani použitelností. Osobně mi chybí možnost filtrování podle tématu, ale taky možnost označit více poptávek najednou a hromadně s nimi nějak naložit, třeba je smazat. A ne jednu po druhý odmítat poptávky na odsávání tuků a hubnutí a podobný, který vůbec neodpovídají zaměření webu. A to nemluvim o tom, že samozřejmě těch webů máte víc a tohle musíte udělat u každýho.

Já si vážim toho, že někdo takovej systém provozuje. Přeju mu zisk a úspěch. Neni mi ale moc jasný, když prakticky nemá konkurenci, proč se neobjevují poptávky od větších inzerentů. Proč někdo nejde do těch firem a nedá jim nabídku levné reklamy (levné pro velké firmy, velmi výhodné pro bloggery).

Politický průzkum na téma filtrování internetu

26. 5. 2010

Po dvou letech jsem napsal článek pro Lupu. Je o tom, jak by to dopadlo, kdyby se v parlamentu hlasovalo o nějakém návrhu na regulování internetového obsahu. Je to obraz budoucnosti, prezentace názorů silných politických hráčů, kteří budou o možných omezeních v budoucnu rozhodovat.

A pro mě to dopadlo katastrofálně. Osobně jsem totiž vůbec netušil, že žádná ze silnějších politických stran neuznává naprostou svobodu, všechny chtějí nějakým způsobem do internetu zasahovat a ovlivňovat možnosti uživatelů.

Vzhledem k celkovému stavu se tedy budeme muset s nějakou regulací smířit. Český občan nebude měnit svůj politický postoj, jelikož mu nějaké filtrování obsahu webu příliš na srdci neleží a možná ho i schvaluje.

Nutno dodat, že některé strany se radši nevyjadřují vůbec (konkrétně ČSSD, KSČM) ale názor lze vcelku snadno předpokládat.

Zajímavý názor přednesl Tomáš Svoboda z KDU-ČSL (nejsem jejím voličem, nechápejte to špatně). On jediný totiž zmínil zcela zásadní větu:

V každém případě by systém blokování měl být co nejtransparentnější, měl by být vypínatelný ze strany spotřebitele a pro poskytovatele internetového obsahu by měl obsahovat účinný odvolací mechanismus pro nápravu chybných blokací.

Tahle myšlenka je možná jediný způsob, jak svobodu ubránit. To slovo vypínatelný je velmi důležité a často opomíjené. T-Mobile, O2 a Vodafone. Tyhle firmy by se měly zamyslet na svým přístupem k zákazníkovi, kterému vnucují cenzuru bez oficiální možnosti se bránit.

Dva roky

24. 5. 2010

Helenka nám pomalu a zřejmě nepřetržitě roste. Za tři týdny jí budou dva roky, lítá jak drak, maluje, mluví, hraje na piáno, čte a píše. Všechno svým vlastním dvouletým rozumem.

Tak třeba minulý týden mi celkem rozumně vypověděla co ten den dělala. Balkón… babička… kočka… máma… Z toho je jasné, že byla na balkóně a ne sama, navíc viděla obuchy? Ano, holuby.

Kromě toho, že si celkem rozumíme, má Helenka přirozený vztah k moderním technologiím. Tedy moderním, prostě jí zajímá klávesnice a počítačová myš, ví také, že na monitoru může být pošťák Pat nebo kočka a jiná zvířátka. Kočka má mimochodem očák (jo, tohle slovo mě baví, je to ocas).

Chodí, běhá, roste, jezdí na motorce a má ráda totoš. Totoš je, když jí někdo chytí za ruce a točí s ní dokola, prostě kolotoč.

Je toho ještě mnohem víc. To dítě mi roste pomalu před očima a každý den zjistím, že umí zase něco nového. Bývám překvapen její zručností a chápavostí, kterou bych od něčeho tak malého nečekal. K jednomu vyřčenému slovu dokáže přidat souvislost, mnohdy sice úsměvnou, ale rozhodně logickou.

Takže dva roky jsou za námi. Ještě tak dvacet a dílo bude dokonáno. 🙂

Tři přání

10. 4. 2010

Moje žena měla před třemi lety tři přání. Zřejmě v touze o něco se starat dala mi ultimativní poptávku: „Buď chci SIMS, KOČKU nebo DÍTĚ“.

Ale pěkně popořádku.

„Chci Sims,“ řekla.
„Cože? Sims? V žádným případě,“ odpověděl jsem. Hra za pomalu 4 tisíce, která je absolutně o ničem? Celej den by seděla a starala se o virtuální postavičku? Nikdy.

„Tak si pořídíme kočku,“ opáčila.
„NIKDY!“ Já nechci kočku. Kočka není věrná, zdrhne. Když jsem byl malej, měli jsme postupně čtyři kocoury a kde je jim konec.

„Poslední možnost je dítě.“ Řekla mi na to. Bez diskuze. Na dítě mám ještě času dost. Žádný dítě nebude. Nebude kočka a nebude ani Sims.

Uplynuly tři roky. Máme Helenku, teď v květnu jí budou roky dva. Jsem rád, že jí máme a možná tomu nebudete věřit, máme i kočku. Kočku britskou, kterou je potřeba hlídat, aby neutekla otevřenými dveřmi na balkon a odtud přes střechy pryč.

Nemáme Sims! Dítě a kočku ano… Takže – není to celý nějaký divný?

Liška

21. 2. 2010

Liška pobíhá ve svém výběhu. Dělá to tak vždycky, když nespí.

Choďte srát se psem někam jinam

19. 2. 2010

Ano, další zajímavá cedule je výtvorem lidské kreativity vyjadřující jasně nekompromisní názor lidu, respektive obyvatel jednoho domu. Nelíbí se jim, že jiní lidé nechávají své domácí mazlíčky vykonávat svou potřebu před jejich domovy a dávají to jasně najevo.

Český Krumlov v noci

6. 2. 2010

Český Krumlov je krásné město. I v noci. Zde jsem fotil zámek z nedalekého kopce.

Lom Amerika

9. 1. 2010

Amerika je název pro soustavu jámových vápencových lomů v Českém krasu, které jsou propojené podzemními štolami. Mezi nejznámější patří Velká Amerika (na fotce), Malá Amerika a Mexiko, několik dalších větších i menších lomů se nachází v okolních lesích.

Krmítko pro ptáky

21. 12. 2009

Je tu zima a pokud ještě napadne sníh, nezapomeňte na potravu pro naše spoluobčany.

Máme kočku

20. 12. 2009

Je jí asi rok, nějaká britská modrá (ale je šedivá), rasám koček vůbec nerozumím. Máme ji od úterý, tedy od 6. 10. 2009, ale poměrně dlouho se mi nedařilo ji vyfotit, takže o tom píšu až teď.

Kočka je zvláštní zvíře. Mám pocit, že by klidně odešla a neukápla ani slzu po lidech, kteří jí dávali najíst a zajistili jí domov. Údajně jsou narozdíl od psů vázány na místo, nikoli na člověka. Je proto možné, že by se ke své misce zase vrátila.

Každopádně je naprosto v pohodě. Někdy si hraje, někdy spí, na Helenku už si zvykla a neutíká před jejími útoky. Přijde mi, že je až moc pasivní, protože malé dítě jí přece jenom může ublížit, zvlášť když se jí snaží nosit, jak to občas vidí u nás dospělých. Před několika týdny jí natáhla vazy v ocasu.

Kočku jsme, dá se říct, prostě vyfasovali. Nešli jsme cíleně někam, že bysme po ní toužili. Jediné, co mi trochu vadí, je neustálá potřeba hlídat kde je, aby neutekla, abych jí nepřivřel do dveří, abych jí někde nezavřel atd.

Ale s tím se budu muset smířit.

Neplatí pro idioty

14. 12. 2009

Vtipná cedule, která má zapůsobit na nevhodně parkujícího řidiče. Zaparkuje tam?

Zámek Hluboká v noci

24. 11. 2009

Státní zámek Hluboká nad Vltavou byl založen původně jako strážný hrad v polovině 13. století.

Skládka zakázána

11. 11. 2009

Už si ani nepamtuji, kde fotka vznikla. Někde za Vimperkem, v chráněné přírodě a obci, kde se nesmí šlapat na trávník mezi obytnými domy.

Na věčnou památku

8. 11. 2009

Bez dalšího komentáře…

Nikita – 17.10.1999-29.8.2009

Kernteriér Bianca

8. 11. 2009

Příspěvek je věnován kernteriérovi Biance Od Severního Slunce.

Narodila se 8. 11. 1994 a zemřela 9. 10. 2009. Čest její památce.

Otec u porodu (to jako já)

25. 10. 2009

S odstupem času se chci podělit o minimálně velmi zajímavou zkušenost. Byl jsem u toho, když naše princezna přicházela na svět.

Nebudu popisovat děj předcházející, jízdu na kole (sám) a pak autem (se Zuzanou), začnu tím, jak mi řekli, ať čekám dole…

Tedy dole – to jako v čekárně porodnice v Českých Budějovicích, malé místnůstce se dvěma lavicemi, tunou reklamních letáků „to nejlepší pro vaše dítě“, již nefunkční hláskou pro přivolání sestry (kdo byl před deseti lety v nemocnici, jistě zná) a moderním „kecafonem“, z něhož se mi prý ozvou, až přijde můj čas. Můj čas? Já myslel, že můj čas už přišel, proč jsem chodil na předporodní kurz pro tatínky?

Hodinu a půl jsem vydržel, nikdo se neozval, tak jsem si dovolil obtěžovat svou, ehm… skoromanželku, jakže to vypadá.

„Běž domu, jsem na pokoji a nechaj si mě tu, ale bude to trvat, ty sem nemůžeš“, tolik stručný výňatek z našeho rychlého rozhovoru, rychle než přijdou další stahy.

Mám jít domu, aha.

„Pak zavolám“, dodala Zuzana ještě.

Dobře, jdu domu. Nemaje v té době automobil (to je příběh sám o sobě, jak jsem zaplatil 5500 Kč za opravu a auto mi vrátili v tom samém stavu, že je asi chyba někde jinde), vydal jsem se na zastávku MHD.

Byl večer, asi 11 hodin, protože byla tma, jel jsem domů a přemýšlel, co budu dělat. Co jako doma? Taková blbost.

Nebudu tuhle část prodlužovat, sled událostí byl asi takový:

1. Telefon, že mám jet, že už to bude.
2. Cesta do nemocnice pěšky.
3. Čekání v čekárně, někdo si to rozmyslel, cesta autobusem zpět, prej mam jít spát, jsou 2 v noci a bude to prej až ráno.
4. Po ulehnutí telefon, že za deset minut to bude, že už jede na sál.
5. Volám taxi, celou noc nadávám na ten autoservis, přihnala se bouřka, leje jak z konve.
6. Za 15 minut jsem v nemocnici.

Zvoním na sestru, ta mě vede do druhého patra, kde se převlékám do bílých kalhot a „haleny“. Křik jsem slyšel už z přízemí, potemnělá chodba, jinak úplně tichá. Občas novorozenecký pláč, sténání nastávajích matek, v tuto chvíli pasovaných do funkcí rodiček. Některé ještě z předponou prvo-.

Na pokoji je přítmí, cítím slaný pot a slyším tlukot Helenčina srdce. Velmi hloboké tóny plní celou místnost a působí strašidelným dojmem, mám pocit, jako kdybych to už viděl někde v hororovém filmu. Zuzana leží na koženkovém křesle, opěrku pod hlavou, jedna sestra provádí kontrolu nějakých elektronických zařízení a zároveň stav průchodnosti porodních cest.

„Dejchejte, ještě ne, ještě netlačte“, opakuje pořád sestra. Jenže říkejte to ženě, kterou to fakt bolí. Zabíhat do podrobností nebudu, asi po patnácti minutách sestra řekla, že se jde na to a najednou tu byla další a pak taky doktorka. A začalo to.

Nešla ven, aspoň jsem měl ten pocit a nevěděl jsem, co mám dělat. Předporodní kurz mě naučil, jak pomoci nastávající matce v době před porodem, nikoli během porodu samotného. A Helence se ven moc nechtělo. Napřed hlavička, pak se jí nechtělo pokračovat, takže přišly na řadu ne zrovna pěkné metody – naléhání doktorky, výhrůžky, že se miminko poškodí a tlačení na břicho, aby Helenka vyklouzla ven. Nechci to rozebírat do podrobností.

No nakonec byla venku ve 3:22 ráno, pupeční šňůru jsem nestřihal. Nepřipadalo mi to zrovna jako nějaký symbolický akt, jak se o tom sem tam vykládá. Zůstal jsem u focení, objímání novomatky a sledování naší Helenky. Bylo asi pět ráno, když ji konečně vyšetřil doktor (to už byla čistá, zabalená v osušce) a konstatoval, že je úplně v pořádku. Po těch měsících, kdy se nastávající rodiče jen těžko zbavují obav o zdraví svého potomka, to bylo velmi příjemné.

Katalogy profesionálů z oboru

5. 10. 2009

Existuje hodně webů, jejichž majitelé se snaží dostat peníze z konkrétních odborníků. Možná to znáte: právníci, účetní a další. Funguje to vždycky stejně. Někdo založí web a naplní ho fiktivními osobami, aby to vypadalo, že je plně v provozu. Pak majitel rozešle spam a dalšími způsoby se snaží získat klienty, nalákat je na první stránku ve vyhledávání Seznamu a Googlu nebo jinde.

Neříkám, že je na tom přímo něco špatného. Pokud to živnostníkovi opravdu pomůže, tak proč ne. Pokud se pak majitel bude starat o nějakou úroveň a bude jakoby internetovým zástupcem těchto lidí, bude je prezentovat a propagovat, opět – proč ne.

Existují dva druhy této služby:

1. S odkazem na web
2. Bez odkazu na web (má plně nahradit webovou prezentaci živnostníka)

V prvním případě jde vlastně o spam. Katalog má zvláštní stránku s každou firmou, její název má v title a tváří se důležitě, ve skutečnosti by se ale neměl ve výsledcích vůbec objevit, protože originál je jinde. Registrací v takovém katalogu živnostník nic nezíská, možná naopak ztratí, protože pokud se ta zmíněná stránka v katalogu dostane někam nahoru ve výsledcích třeba toho Seznamu a lidé na ni budou chodit, pak může všudypřítomná reklama v tom katalogu odvést potencionálního zákazníka ke konkurenci.

Ve druhém případě jde ale o zajímavý koncept. Nedávno jsem psal třeba o tom krámku se zámky a klíči. Majitelka zrušila web, protože byl špatně udělaný a nikdo ho nenašel (aspoň ne ten, kdo ho opravdu hledal), takže investice do webhostingu a domény byla zbytečná. Paní si to uvědomila a celý Internet pro ni jako forma prezentace ztratil význam. Škoda, takhle ty katalogy s odkazem vyhrávají, příkladem budiž Firmy.cz, kde jsem firmu našel.

Ale dejme tomu, že by se paní svěřila do péče někomu, kdo se o její jméno na Internetu postará. Nějakým kompletním zápisem s konkrétním účelem a podrobnou informací, ceníkem atd. To není úplně špatná myšlenka.

Domény s diakritikou

18. 9. 2009

Vždycky mi tak nějak připadalo, že doména s diakritikou není profesionální. Je divná, protože třeba místo šperky píšete sperky, ale budiž no, ono se někdy nedá nic dělat. Stejně mám ale rád jednoslovná doménová jména bez diakritiky, právě na těch si můžu docela dobře představit velký projekt – Seznam, Centrum, Google, Atlas a mohl bych pokračovat hodně dlouho.

Kvalitní webové projekty, v jejichž doméně by měla diakritika být, jsou rozhodně v menšině. Producent na to podle mě často už při výběru myslí (zapomeneme teď na chvíli na „cestovani-dovolena-turecko-pocasi.info“ – někdo někomu asi kdysi řekl, že klíčová slova v doméně jsou pro SEO velmi důležitá a rozšířilo se to jako fakt), chci prostě říct, že na bigboardu bude vždycky vypadat líp lupa.cz než mesec.cz a s diakritikou si to zatím do reklamy nikdo napsat netroufne. Polovina lidí by to totiž přesně tak do adresního řádku napsala, což mě mimochodem přivádí k myšlence, že zaměňovat vyhledávač Seznam s adresním řádkem není někdy na škodu.

Ve středu jsem se dočetl, že (dovolím si ocitovat):

EURid oznámil, že 10. prosince spouští v doméně .eu IDN, tedy že od tohoto dne bude možné registrovat domény s háčky, čárkami, přehláskami, v řeckých znacích, prostě v písmech všech oficiálních evropských jazyků.

Poměrně zajímavý je fakt, že start IDN nebude předcházet sunrise perioda nebo-li, že 10. prosince se registr otevře IDN a kdo si jakou doménu zaregistruje, tu bude mít a to bez ohledu na držitele stávajících domén či držitele ochranných známek.

Z toho plyne, že místo předvánočních nákupů budou letos čeští majitelé evropských domén s diakritikou sedět u klávesnic a co nejrychleji registrovat (hodně registrací, hodně peněz). Pokud budou mít štěstí, uchrání svou značku před jistě již nachystanými parazity (typo-squatting). Ostatně taková šance na úspěšné MFA se jen tak nenaskytne, protože správce české domény počítá, jak je patrné z citace, s ochranou dobou pro registrování majiteli stávajících verzí bez diakritiky.

Zvířata nejsou povolena. Výhradně pro nekuřáky.

14. 9. 2009

Přípravný článek pro rubriku o bydlení věnuji šikanózním podmínkám majitelů bytů kladených na potencionální nájemníky. Někdy se nestačím divit té drzosti. Vemte si třeba takový příklad:

Inzerát:
Dlouhodobý pronájem bytu 2+1, 70 m2, s balkónem v panelovém domě. Byt je ve 2. patře ze 6 a dům se nachází v těsné blízkosti MHD s dostupností do všech částí města (kino, obchody). Byt má nová plastová okna, vstupní halu a 2 neprůchozí pokoje, samostatné wc a koupelnu, kuchyň + jídelnu. Na podlahách jsou koberce. Zvířata nejsou povolena. Výhradně pro nekuřáky. 8000 + energie.

No neberte to ne? Lidé shánějící místo, jemuž by mohli říkat domov, se musí smířit s tím, že nesmí mít zvířata a nesmí začít kouřit. Pokud začnou, budou to tajit jako puberťáci a schovávat se před majiteli. Kočku nebo psa ale neutají (docela by mě zajímalo, jestli je povolen třeba křeček).

A tím sranda nekončí. V některých inzerátech se totiž dokonce dočtete, že nesmíte mít děti. Je to logické. Děti tropí neplechy, někdy pískají, nebo brečí na chodbě, kočárek by mohl zabírat někde místo a možná by starší dítě dupáním rušilo sousedy o patro níž. Nic proti sousedům, každý má právo na svůj klid, ale dát inzerát na dlouhodobý pronájem za takové peníze (mluvím tu o jižních Čechách) je výsměchem všem lidem, kteří mají domácí zvíře, kouří, mají děti, nebo se chystají něco z toho si pořídit.

Majitel by se měl nad sebou zamyslet. Chce pronajímat byt a mít klid, nebo každou chvíli shánět nové nájemníky, studenty, mladé páry (ano, někde je napsán i věk, pohlaví a maximální počet osob)?

Možná se někomu zdá, že budu volit ČSSD – jistotu pro lidi. Ať si koupí vlastní byt, někdo namítne. Mně jde však v tomto případě o jednu lidskou vlastnost, kterou nějak v tomto druhu byznysu postrádám. Asi velkorysostí bych to nazval, vlastností králů. Vždyť je to tak jednoduché…

Přestěhováno

6. 9. 2009

Stěhování je pro mě jedna z činností vypadající poměrně jednoduše, skutečnost je ale později o to překvapující. Začali jsme už asi měsíc dopředu, pomalu přemýšleli a několikrát se při tom pohádali. V sobotu 29. 8. 2009 ráno to začalo, v pondělí odpoledne skončilo a další tři dny padly na ten nejzákladnější úklid.

Profi stěhování za 1000 Kč na hodinu plus 19 % DPH sestavené ze tří chlapů se dostavilo téměř na minutu přesně 29. 8. 2009 v devět ráno. Odtahali nábytek, nadávali na schody a neustále se ujišťovali o tom, že při placení dostanou něco na pivo. Nebudu to rozebírat, nic nezničili a bylo vidět, že nestěhují poprvé.

Takže teď sedím ve své pracovně (v budoucnu zřejmě dětském pokoji), hrabu se v papírech, píšu maily a sám pro sebe neustále doplňuju seznam toho, co všechno je ještě potřeba zařídit. A že toho je – už jenom změny korespondenční adresy nelze zařídit všude online, někam je třeba dojít osobně, musím dolu přišroubovat poštovní schránku, musel jsem vyměnit zámek, zařídit připojení k internetu (o tom asi samostatnej článek, dnes 6 hodin výpadek a rychlost bída, na tomhle se asi nedá šetřit), koupit židle, všechno to pojistit, zajít přepsat energie, no prostě je toho moc.

Následně se budeme muset rozhodnout, do čeho má smysl investovat a co je důležitý. Nějaký věci musíme nechat udělat na míru, např. knihovnu a asi skříňku do koupelny. Časem se pak uvidí, na co budou peníze.

I přes to mám ale radost. Budějce nejsou zas tak velký město a určitě je lepší bydlet přímo v centru, kde máme všechno pár kroků. A v bytě, kde můžeme v klidu vychovat všechny existující (jedno) a budoucí děti.

Pište odkud jste

6. 9. 2009

Hledal jsem v blízkosti nějakou prodejnu bezpečnostních zámků. Hledal jsem ji na internetu… A narazil jsem na firmy.cz, kde vidím odkaz na web prodejny zrovna ode mě za rohem. Odkaz na čistě bílou stránku.

Když jsem tam tedy zkusil na zkoušku zajít, jestli budou mít co potřebuju, při odchodu jsem se o tom webu zmínil. „My jsme to zrušili“, řekla mi paní. „Stejně tam přišli tři lidi za den a ty stejně ještě zavolali a byli odněkud z Ostravy…“

No, kde je asi chyba? Neměl jsem chuť ani čas na její vysvětlení nějak reagovat, takže bude žít nejspíš do konce života v přesvědčení, že mít web je k ničemu. Že stejně zákazníky z Ostravy nepotřebuje a je to celý nějaký divný, když jako ty internety neví, že máme krámek v Budějcích. A že pak stejně musí zavolat, protože ty samý internety ani neinformujou ty lidi, kdy máme otevřeno a co prodáváme.

Já jsem ten její web neviděl. Neměl jsem tu možnost. Dokážu si ho však představit, protože bude pravděpodobně úplně stejný, jako webové stránky podobných živnostníků. Bude mít barevné pozadí, možná velkou fotku uprostřed, dozvíte se na něm kolik je hodin a abych to celé moc nesnižoval, opravdu zjistíte, co vlastně nabízí za produkty.

A potom, pokud máte štěstí, najdete na stránce „kontakt“ adresu. Teprve pak zjistíte, že jste na webu buď úplně zbytečně, nebo jste naopak narazili na to pravé, protože firma je z vašeho města.

A nejde jen o skutečného návštěvníka webu. Třeba já při hledání zadávám město. Píšu třeba: „bezpečnostní zámky klíče prodej české budějovice“, nebo jednoduše „zámky české budějovice“.

Co najdu?

Kromě „zámků a hradů“ najdu přednostně firemní weby, kde jsou zmíněná klíčová slova jasně uvedena. Tedy jde mi o to, abych našel prodejnu zámků v Českých Budějovicích. Ne v celé republice, ne v Praze, ne někde, kam pro zámek do dveří prostě nepojedu.

A co spalničky?

22. 8. 2009

Mám radost z toho, že se náš stát tak stará a nakoupil za tolik peněz tolik vakcín proti mexické chřipce (A/H1N1), navíc podle premiéra nevýhodně, ale holt to bylo nutné. Přitlačili nás ke zdi výhrůžkou, že musíme hned koupit, jinak to prodají jinam! Pěkné, zajímavý byznys ten farmaceutický jest.

Na podzim nás prý čeká opravdové nebezpečí, ale věřte, že mě opravdu nezajímá. Nezajímá mě chřipka. Chřipka, na kterou umírá spousta lidí úplně běžně. Snažil jsem se najít čísla, ale skoro bezvýsledně, všude jenom ta prasečí a když jsem řekl Googlu, aby tuhle vynechal, nabídl mi pro změnu tu ptačí a pak španělskou. Nakonec jsem tady našel, že „na chřipku a nachlazení v Česku ročně zemře v průměru 2660 lidí.“

Ale zpátky k věci. Mnohem víc než chřipka mě zajímá fakt, že už nějakou dobu nemají pediatři multivakcínu pro očkování dětí v patnácti měsících. Spalničky, příušnice a zarděnky jsou v porovnání s chřipkou zřejmě nedůležité. Bylo by dobré, kdyby někdo (to jako vláda, která utrácí miliony za nesmysly) začal přemýšlet a stanovil nějaké priority. Když dětská doktorka volá dvakrát týdně kamsi a žádá o to, co nezbytně potřebuje, co všechno ještě chybí?

A čeho se vlastně obávat? Masážních zpráv bulvárních médií o smrtící chřipce, nebo spíš farmaceutických společností a našeho zdravotnického systému?

Související články na internetu:

Spalničky jsou nebezpečné, život ohrožující virové infekční onemocnění. Přirozeným hostitelem viru spalniček je výhradně člověk. K přenosu nákazy dochází vzdušnou cestou, kapénkovým způsobem. Tato infekční choroba bývala příčinou četného úmrtí dětí. Více na Vakciny.net.

Děčínský deník: Lékaři nemají čím očkovat děti – Do července totiž vydávaly očkovací látky lékařům krajské hygienické stanice a hradil je stát. Od července je měly dodávat distributoři, kteří by vzešli ze soutěže vypsané ministerstvem zdravotnictví, a hrazení měly převzít zdravotní pojišťovny. Výběrové řízení na distributora vakcín ale ještě neskončilo, protože se jeden z účastníků odvolal, takže vakcíny stále nemá kdo rozvážet. Přitom očkování dětí v Česku je ze zákona povinné.

Stane se díky prasečí chřipce z lidstva stádo volů? (Zvědavec.org)

Rušení pevné linky

12. 8. 2009

Kdysi jsem napsal článek vysvětlující postupy při rušení pevné linky. S O2 už nemám nic společného, cítím však povinnost uvést po letech věci na pravou míru, protože postup je nyní jiný. Zjistil jsem to náhodou, když jsem se sám rozhodl pevnou linku zrušit.

Zavolal jsem normálně na číslo 800123456 a nechal se spojit s operátorkou. Ta mi bez zbytečných keců sdělila, že to není problém a že mi za pár dní přijde dopis s PINem a návodem, co mám dělat dál.

Dopis přišel za dva dny. Bylo v něm, že mám zavolat na číslo 800151515 ve všední dny od osmi do dvaceti hodin a uvést kód, jehož platnost je třicet dní. Zrušit pevnou linku lze i odesláním písemné výpovědi, tomuto kroku však stejně není možné uniknout. Prý proto, že docházelo k rušení pevných linek třetími osobami.

Zavolal jsem tedy na uvedené číslo. Slečna se ptala na obvyklé věci, jako kdo zde bude bydlet po nás a jestli si nechce linku nechat, pak mi neopomněla připomenout, že jestli budu mít Wi-Fi, tak je to hrozně nebezpečný atd. No a že bych mohl platit míň, jestli se mi to teď zdá drahé.

Pak mi začala vykládat něco o tom, že mi přijde domů kód, tak jsem jí sdělil, že ho již mám a ať jí ho tedy nadiktuju. Z toho usuzuji, že zákazník může volat rovnou na 800151515. Výpovědní doba je 30 dní od nadiktování tohoto kódu, pak je linka zrušena, písemnou formou se již rušit nemusí.

Nechal jsem si ji ještě od 1. 9. zablokovat, aby se tu někdo po mně nenapojil a nevolal na barevné linky, pak jsme se rozloučili.

Velmi jednoduché…

Reklama fuj

25. 6. 2009

Na televizní reklamy jsme si tak nějak zvykli.

Helenka už kouká na Večerníček. Ne moc aktivně, ale zajímá jí, tak proč ne. Když se s ní dívám, mám oblíbenou frázi, kterou pronáším před znělkou a po znělce. Objeví se nanuk Mrož, co se loučí s dětmi a odjíždí autem plným nanuků.

„To je jenom reklama“, říkám Helence.

„Reklama FUJ!“

Telefónica O2 opět mění své tarify

19. 6. 2009

Už tomu moc nerozumím, protože tam již nepracuji, ale pevnou linku stále mám. Přišel mi dopis, že u tarifu mini už není 6 Kč propojovací poplatek a že mám 30 minut zdarma na volání.

Když lidi nečtou

3. 6. 2009

Stojím na Matrice s lístkem v ruce a čekám, až číslo 195 přijde na řadu. Vypadá to na dlouho (zatím je tam asi 150). Všechna místa k sezení jsou obsazená, stojím a bloubám očima po hale českobudějovické radnice. Koukám na tabuli vedle dvěří do kanceláře Matriky a co nečtu: „V úřední dny lze ověřit listiny i v prvním patře, číslo dveří 109 a 110“. Rozhlédnu se znovu. Čeká tu hodně lidí a já jsem poslední, jistě tu ztvrdnu minimálně další půlhodinu.

V prvním patře žádné lístky neplatí. Nemusím čekat, stačí zaklepat a vejít. Za dvě minuty odcházím spokojen, všechno vyřízeno a bez čekání.

Jsem rád, že lidi nečtou, protože potom má ta hrstka čtenářů nesporné výhody.

Tak jsem si založil PaySec

22. 5. 2009

Nu zkusil jsem to, může se to hodit a mám určité plány, jak bych to mohl využít. Nečetl jsem podmínky, nevím, kolik co stojí, jen vím, že po mě nikdo nic nechtěl a že PaySec, narozdíl od snad jediného paskvilu mBank, není vázán na klasický bankovní účet ČSOB – můžete mít klidně jinou banku.

2 teorie zániku vesmíru

15. 5. 2009

Existují dvě hlavní teorie, jak se bude vesmír dále vyvíjet, přičemž mezi nimi je rozhodující určení množství hmoty, jíž vesmír obsahuje. Pokud je jí méně, než určitá hranice, je vesmír „otevřený“ a bude se stále rozpínat, což znamená, že ho čeká další ochlazování a pomalá a mrazivá „smrt“.

Pokud ale množství hmoty ve vesmíru onu hranici přesahuje, jde o „uzavřený“ vesmír. Ten po dosažení určité maximální velikosti zastaví zvětšování svého objemu a začne se smršťovat. Vlivem gravitace jednotlivých těles se všechna hmota vrátí zpět do jednoho bodu – superžhavého a neuvěřitelně malého objemu, tedy do stádia před velkým třeskem. Je možné a i pravděpodobné, že potom nastane „velký třesk“ znovu.

Člověka napadají další souvislosti. Existují dvě věci, které si totiž nedokáže představit, nedokáže je pochopit. Ty dvě věci jsou NIC a NEKONEČNO. Nechápeme NIC, protože i tam, kde je NIC, přece něco je ne? Nechápeme NEKONEČNO, protože náš mozek konec má. Vždycky si vzpomenu na kreslený film „Stvoření světa“ (vypráví Werich). Bůh říká: „Dvě rovnoběžky se protínají v nekonečnu, já to viděl, teď tam byl“.

Druhá teorie zániku vesmíru se mi líbí víc. Znamená totiž opětovný vznik. Perpetuum mobile, protože hmota nikam nemizí, nebo ano? Pokud ano, konec by ho jednoho dne čekal. Každopádně fantazie pracuje a vesmír lze přirovnat k jednomu impulzu – třesk, rozpětí, hranice, smrštění, zhuštění, třesk… Děje se tak pořád dokola nekonečně? A v tom minulém vesmíru, bylo také něco jako Země? A bude v tom budoucím? Je naše Země jen jakási náhoda? Je život něco naprosto nepodstatného?

Ano, při představách něčeho tak velkého, jako je vesmír, je člověk něco tak nicotného, nic neznamenajícího. Plevel na poli planetární hmoty.

Million Marihuana March 2009

7. 5. 2009

Mezinárodní den svobodného konopí odstartuje v sobotu 9. května ve 13:00 na Karlově náměstí v Praze, odkud se příznivci marihuany vydají v průvodu přes Václavské náměstí a pražské Vinohrady do parku Parukářka na Žižkově. Mírumilovný happening se uskuteční v rámci celosvětové akce Global Marihuana March, která letos probíhá téměř ve 300 metropolích po celém světě.

Je škoda, že se nezúčastním. Legalizaci marihuany, nebo minimálně dekriminalizaci, považuji za jeden z důležitých kroků směrem k vyspělejší společnosti. Ke společnosti, kde je kromě tvrdých drog (alkohol) tolerována i droga měkká.

Všechno o marihuaně najdete zde
Historii užívání drog

WikiSearch Google v češtině

28. 4. 2009

A je to tady – Wikihledání Google se mi objevilo ve výsledcích vyhledávání před malou chvílí. V případě, že jsem přihlášen ke svému Google účtu, mohu posunovat výsledky, mazat je a přidávat komentáře, které uvidí i ostatní uživatelé.

Mám trochu obavy, kam tohle povede. Budou lidé přidávat pozitivní komentáře ke svému webu? A ovlivní hodnocení ostatních časem i skutečné výsledky Google pro nepřihlášené uživatele? Doufám, že ne. Pravděpodobně někdo vymyslí novou formu marketingu založenou na komentování.

Helenka: za chvíli mi bude rok

26. 4. 2009

Jedenáct měsíců od narození, to už je nějaká doba života. Blíží se první narozeniny, skoro chodím, skoro mluvím, skoro všechno umím.

Helenka je nejšikovnější holčička na světě. Každý otec tohle o svém dítěti ví a nejsem výjimkou.

Za ten skoro rok jsme dosáhli řady úspěchů:

• Čtyři zuby
• Pohyb po čtyřech vysokou rychlostí
• Komunikace na vysoké úrovni (až na tu řeč, zatím máme pouze svojí)
• Nebojíme se už tolik cizích lidí (včetně příbuzných)

A učíme se dál. Vypadá to, že za chvíli začne chodit a nějaké to slovo taky sem tam padne. V každém případě bude nutné koupit první botičky.

Jednou z nejoblíběnějších Helenčiných hraček je mobilní telefon. Dálková ovládání k televizi či k čemukoliv jinému jsou vždycky zajímavá, stejně jako klávesnice počítače (ta je trochu velká, takže omrzí). Helenka má však svůj vlastní skutečný mobil, své ovládání k televizi a svou klávesnici (všechno vyřazeno z provozu v zájmu dítěte).

Co je cílem internetu?

25. 4. 2009

Děláme všechno pro to, abychom nemuseli pracovat, nemuseli chodit po nákupech, na úřady, nemuseli chodit ven. Naše pohodlí je ze všeho nejdůležitější. Chceme pracovat z domu, nakupovat z domu, bavit se doma, učit se doma. Je tohle další věk, který potká naší civilizaci? Opravdu dospějeme k té nirváně, k věku lidí, kteří dosáhli absolutního pohodlí?

Téměř všichni touží po pohodlí. Je jen velmi málo lidí, kteří by si přáli mít všechno složitější. Vídíme se stále méně a méně, píšeme si přes komunitní sítě a navazujeme tam povrchní přátelství: „Přidejte si mě do přátel“… copak slovo „přítel“ nějak změnilo svůj význam za posledních pár let?

A možnosti internetu se rozšiřují, ten nabízí tuhle službu a ten zas onu. Komunitní web už máme i pro sousedy – ano, úzce specializovaný server, na němž můžete komunikovat se sousedy z domu a navazovat sousedské vztahy.

Když se nad tím zamyslíte, možná ani virtuální sex ve filmu Demolition Man nebyl taková fantazie, možná to přijde. Vymyslí to Google a dá to všem zdarma, nebo to vyvine Microsoft a bude to součást Windows nebo Office?

Pokud se nic nestane a internet bude i přes stále vzrůstající zatížení funkční i v budoucnu, vidím před sebou jasnou vizi fungování mezilidských vztahů a veškerých životních starostí.

Elektronická schránka občana zajistí komunikaci s úřady a počítám, že přes internet se bude i volit. Nákupy zajistí e-shopy (chudáci pošťáci, ty jediní budou muset pracovat venku), místo domácích mazlíčků budeme mít jako spořič na monitoru Tamagoči a všichni se budeme živit pouze prací na počítači.

Všechno je to ale logické. Když přemýšlíte, že začnete v něčem podnikat, napadne vás buď prodej, nebo poskytování nějaké služby. A jakou jinou službu nabízet, než ulehčení práce a větší pohodlí?

Vzdělávejte se svým webem

22. 4. 2009

Pokud se chystáte psát obsahový web, tedy texty a případně fotografie, a zároveň to neděláte jen proto, aby vám hned co nejvíc lidí kliklo na reklamu a vy jste nemuseli po celý zbytek života pracovat, nabízí se využití, které mám rád já.

Na web totiž nemusíte psát jenom to, co již znáte ze své hlavy. Můžete hledat informace na internetu (když chcete opravdu něco podrobného, tak toho ale moc nenajdete), nebo navštívit knihovnu.

Tak to dělám já. Přečtu knihy, kterých bych se jinak ani nedotkl, jenom proto, abych zjistil všechny informace a mohl web napsat. Kupříkladu teď dělám web o cestování. Získávám takové historické a zeměpisné informace (např. ze starých cestopisů), na něž nikde jen tak nenarazíte.

I takové psaní blogu je z hlediska vzdělávání autora přínosné. Pokud se snažím napsat informačně hodnotný článek, sám si poskládám potřebné informace, dozjistím podrobnosti, naučím se s informací pracovat. V tom ostatně vidím hlavní přínos celého blogování. Životní vzdělávání a mediální gramotnost, nezakrnutí v pozdějším věku a rozhled v určité oblasti, pokud se především jí věnujete.

Citát na konec:
Není moudrý ten, kdo ví mnoho, ale, ten, kdo ví, co je třeba.
Aisópos Ezop

Ministr Kalousek adoptoval kalouse

2. 3. 2009

Zoo Ohrada u Hluboké nad Vltavou…

Ing. Miroslav Kalousek adoptivním rodičem kalousů ušatých

Létající pes

21. 2. 2009

Pudu jižní

1. 2. 2009

Senát se snaží prosadit cenzuru internetu

23. 1. 2009

Tak nevím. Zdá se mi, že pokusy, snahy a postupné zavádění cenzury internetu je všude kolem nás. Náš senát schválil návrh novely loterijního zákona a spolu s ním propašoval do parlamentu i svůj návrh, který by ukládal poskytovatelům internetu například povinnost zablokovat přístup na pornostránky.

Pro jistotu si z článku na iDnes okopíruji, kteří senátoři konkrétně to byli: Josef Novotný, Petra Vícha, Jiří Liška, Petr Pithart, Alena Palečková, Soňa Paukrtová, Václava Domšová, Josef Zoser, Božena Sekaninová, Martin Mejstřík, Ladislav Macák a Vítězslav Vavroušek. Hlavním autorem je Novotný (SNK-ED).

Ve vysvětlení novely se mimo jiné uvádí, že poskytovatel internetu musí znemožnit uživatelům přístup na stránky, na kterých lze nalézt pornografický obsah, stránky nabízející a umožňující účast na loteriích a jiných podobných hrách prostřednictvím sítě internet a stránky podporující jiné zakázané služby a činnosti včetně reklamy na takové služby a činnosti.

Hnus se na nás valí ze všech stran, pomalu abych si založil zvláštní rubriku jenom na cenzuru „ve jménu dobra“. Znovu musím připomenout, že je na každém z nás, aby se chránil, rodiče pak musí ochránit svoje děti.

Jak se vyrábí kaviár

23. 1. 2009

Pracovnice přebírají kuličku po kuličce, aby zůstaly jen ty čisté a kvalitní, nijak nepoškozené.

Čtěte dětem

17. 1. 2009

Nechápu, proč musela přijít až reklama v televizi, abych si všiml projektu „Celé Česko čte dětem“. Myslím, že jde o zajímavé téma i ve spojení s často diskutovaným vlivem televize.

Vědci a praktikové shodně tvrdí, že pravidelné hlasité předčítání učí dítě jazyku a myšlení, rozvíjí jeho paměť a obrazotvornost, obohacuje ho o vědomosti a vzorce morálního chování, posiluje jeho sebevědomí. Naproti tomu – podívejte se někdy na „neškodnou“ televizi dětskýma očima, podívejte se na moderní večerníček… Co vidíte?

Při čtení si však každý představuje obrázky sám. I „nevhodná“ kniha tak není nebezpečná.

Hlasité předčítání v přátelské atmosféře je spolehlivý a účinný způsob, jak se může čtení stát pro dítě stejně přitažlivým, či dokonce ještě přitažlivějším než televize.

Na webu projektu, o němž tu mluvím, je dále zajímavá myšlenka Jim Trelease, autora knihy „The Read-Aloud Handbook“ (Učebnice předčítání):

„Národ, který málo čte, málo ví. Národ, který málo ví, přijímá špatná rozhodnutí – doma, v obchodě, u soudu, u volební urny. Nevzdělaná většina může přehlasovat vzdělanou menšinu
– to je velice nebezpečný aspekt demokracie.“

Německá vláda zavádí cenzuru internetu

16. 1. 2009

Jistě, dětského porna, jak jinak. Jak pořád tvrdím, pro každé zlo se vždycky dobrý důvod najde. To známe z historie. Jen přemýšlím, jestli není jiná možnost. Jestli je opravdu nutné prohánět každý dotaz pro načtení webu přes nějaký filtr.

Už z principu mi připadá velmi špatné, že někdo přístup na internet kontroluje. Je to stejné, jako kdyby vám zakázali přístup na místo, kde je něco špatného, místo toho, aby to špatné odstranili.

Cituji:
Německá vláda již několik týdnů jedná s poskytovateli internetu o možném technickém zajištění tohoto opatření. Z jednání vyplývá, že by neměl být problém filtry zavést ještě během tohoto roku. Také se pracuje na vytvoření tzv. blacklistu stránek, které budou blokovány. Ten nebude spravovat britská organizace IWF, ale nový kontrolní orgán spravující německý blacklist týkající se výhradně dětského porna. (Živě)

Hejtmani zruší poplatky v krajských nemocnicích

16. 1. 2009

Hejtmani zruší od února poplatky v krajských nemocnicích a na toto téma jsem se již vyjadřoval. V žádném případě nepřijmu finanční dar od kraje, nebudu podepisovat darovací smlouvu a hlídat, abych nemusel při částce vyšší než 3 tisíce korun platit daň.

Větší blbost jsem snad neslyšel.

Lidé v krajských nemocnicích poplatky sice formálně zaplatí, nicméně kraje jim peníze vzápětí formou daru vrátí. Předseda asociace a jihomoravský hejtman Michal Hašek dnes oznámil, že systém bude ve všech krajských nemocnicích v zemi stejný.

Jsem šťastný a mám se dobře

bez data

To se nenosí a není to v módě říkat takové věci. Všichni se přece mají špatně, informují o tom média, vychází to z průzkumů mezi obyvatelstvem, vláda je špatná a nemáme už ani na chleba. Za všechno může vláda, zejména pak Kalousek a samozřejmě také Nečas, přičemž Schwarzenberg je jen loutka v rukách ministra financí.

Napadlo mně, že nálada ve společnosti líčená médii jako velmi špatná, vychází ze stejných nebo podobných průzkumů, které špatně odhadly favority na prezidenta. Tyto průzkumy mají za úkol podsouvat veřejnosti její názor, jak se mají lidé cítit a koho mají volit. Jak se však ukázalo v prvním kole volby prezidenta, nefunguje to už tak dobře jako dřív.

ČSSD mě chce zlikvidovat? Jsem OSVČ

bez data

Skoro jsem začal ČSSD trochu respektovat a říkal si, že by si tato strana možná zasloužila do toho vládnutí v naší zemi nějak zasahovat. Stínový ministr financí Jan Mládek mě ale naštěstí vrátil zpátky na zem. ČSSD si už maluje své vládnutí, věříc ve výsledky veřejného mínění stejně jako Fišer před volbou prezidenta, a v této souvislosti se pouští do výroků, které urážejí řadu lidí včetně mě.

Podle Jana Mládka jsem parazit, který neplatí sociální pojištění a zaslouží si zvednout daně až na 38 procent.

Kniha o WordPressu podruhé

bez data

Můj další článek související s knihou o WordPressu se doufám už bude týkat pouze oznámení, že mé dílo je na trhu. Jsou dvě hodiny ráno a já dopisuju poslední kapitolu zhruba rok od chvíle, kdy jsem navázal kontakt s vydavatelstvím Computer Press, a.s. a přislíbil jim knihu s tímto zaměřením sepsat.

Podcenil jsem jak množství věcí, které bylo potřeba o WordPressu napsat, tak nároky na čas, který si psaní vyžádá. Strávil jsem desítky hodin testováním maličkostí jenom proto, abych mohl zrovna tyhle drobnosti v jediné větě čtenářům předložit. Mnoho a mnoho práce a zkoušek, mnoho instalovaných pluginů, mnoho oprav a mnoho chyb, které jsem sám při psaní udělal.

Měl jsem problémy a několikrát málem přišel o celodenní práci, když MS Word přestal při takovém objemu obsahu spolupracovat. Po nějakém čase jsem přišel na to, že ve screenshotech mohu nechávat kurzor myši a že je to tak lepší, takže jsem je dělal znovu.

Instaloval jsem možná desítku WordPressů jenom proto, abych mohl s čistým štítem testovat dál. Abych prověřil kompatibilitu a mohl pořídit ty nejlepší obrázky. Dvakrát jsem změnil adresu doprovodného webu a dvakrát jsem tedy opět předělával ty screenshoty, kde se URL objevila.

A jsem rád, že to mám za sebou. Už se těším, až začnu psát něco méně náročného, ono totiž popisovat systém, který se vám mění pod rukama a udělat to jak pro začátečníky, tak pro mírně pokročilé na dvou stovkách stránek, není zrovna legrace.

Vybavení bytu

bez data

Není to tak dlouho, co jsem vlastnil pouze několik tašek s oblečením, pár kusů nádobí, jednu postel a starý hloupý a pomalý počítač. Když člověk nemá nic a nastěhuje se do nového, úplně prázdného, bytu, není jednoduché začít bydlet. Pamatuji si, že jako první jsem si koupil minivěž. Ne že bych byl nějak na hudbě závislý, ale říkal jsem si, že to patří k základnímu vybavení, že pustit si rádio tak nějak k tomu bydlení a domovu patří.

Potom přišla televize. Napřed starý krám se zeleným obrazem (stejně je to k ničemu, říkal jsem si), potom stůl a další stůl a křeslo na sezení u počítače, další postel (to už jsem jaksi nebydlel sám), noční stolky, starší nábytek. (Některým lidem trvá celý život, než si byt vybaví, jiní si všechno nakoupí hned a pak to půlku života splácí, zvláštní skupinu tvoří ti, jimž všechno pořídí rodiče.) Ale ty základy koupíte i z běžných příjmů.

Jenže pak jsem zjistil, že vybavení bytu nejsou jen takové ty zábavné věci. Že taková lednička a pračka jsou taky podstatné součásti bytu, takže hotový seznam nezbytných elektronických vymožeností vypadá asi takto (v závorce orientační cena):

Lednička (12000 Kč)
Pračka (12000 Kč)
Televize (15000 Kč)
Počítač (20000 Kč)
Hudební přehrávač – rádio (3000 Kč)

No a potom nábytek:

Postele (15000 Kč)
Skříně na oblečení (10000 Kč)
Stoly (kuchyň, pod televizi, na počítač, obývák) (15000 Kč)
Židle (6000 Kč)
Gauč (20000 Kč)

No a další věci? Jistě.

Lustry (nevím, máme to řešeno jinak, ale světlo v bytě potřeba je)
Lampy (totéž)
Knihovna (4000 Kč)
Odpadkový koš (500 Kč)

No a pak ještě něco, aby to nějak vypadalo. Sem patří kytky, obrazy, deky, ubrusy, prostě všechno, co dřív nebo později koupíte, případně dostanete. (20000 Kč)

U cen jsem se snažil odhadnout tu nejnižší. Jelikož jsem to všechno kupoval, tak zhruba vím, jak se ceny u konkrétních produktů pohybují. Ceny, které jsem napsal do závorek v tomto článku, dávají dohromady sumu zhruba 145 tisíc Kč. Záleží pochopitelně také na tom, jak levné věci si můžete dovolit – tedy jak máte byt řešen a jak v něm ta věc vypadá. Jak chcete, aby to celkově působilo. Pokud si jednou koupíte dřevěný luxusní obývák, těžko tam potom budete cpát plastové reproduktory domácího kina (něco podobného se mi stalo a teď je mám u počítače), potřebujete je pochopitelně také dřevěné. To samé se dá říct i o kuchyňské lince atd.

Google má zase novou ikonku

9. 1. 2009

Neboli favicon v adresním řádku. Je zajímavé, že když došlo ke změně někdy v polovině roku 2008, byla o tom napsána hóódně velká hromada zpráviček, aktualit i článků. Dokázalo to sílu značky Google, protože taková maličkost znamenala velký rozruch v internetovém světě. A teď? Nic… 🙂

Aktualizace:
Tak už zareagovalo Živě hned po tom, co vyšla informace na oficiálním Google blogu.

Potřebujeme plyn? + Nenávist ke Slovákům.

9. 1. 2009

Všude to bouchá (teď Větřní), Rusko vydírá Evropu a ukazuje svou moc, kromě toho se bude plyn jistě mnohokrát zdražovat a jeho cena je zhruba stejná jako elektřiny – té přitom máme dost, dokonce ji, pokud vím, máme nadbytek. Předěláme tedy všechno na elektřinu a je to. 🙂

No ale k plynu. Narazil jsem na velmi zajímavé zprávy. Víte, proč máme plyn z Norska? Jak k tomu došlo a jakou sílu prokázala tehdejší vláda v roce 1997. No sílu – každopádně to můžeme nyní ocenit ne? A víte, že pomáháme Slovensku? A co na to říká český lid?

Cituji z ČT24.cz:
Velkým lákadlem pro vládní činitele byly při rozhodování o budoucím spoludodavateli plynu do ČR i některé kompromisní nabídky. Jejich vtip spočíval v tom, že ČR uzavře kontrakt s některou západoevropskou společností, čímž naplní požadavek diverzifikace zdrojů, avšak jejím prostřednictvím bude odebírat ruský plyn, což naopak uspokojí Rusy….

Jelikož norští i ruští producenti měli o lukrativní dvacetiletý kontrakt s ČR velký zájem, byla vláda pod značným tlakem. O významu rozhodnutí svědčí i fakt, že vítězství norské firmy Statoil oznámil tehdejší ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý v přítomnosti norského krále Haralda V.

Poslední zpráva související s energetickou krizí říká, že pomáháme Slovensku:

Česko pomůže Slovensku kompenzovat výpadek dodávek zemního plynu z Ruska. Český premiér Mirek Topolánek (ODS) dnes oznámil, že republika svým východním sousedům pošle 4 miliony kubických metrů suroviny. Místo toho použije Česko zásoby plynu, které má na hranicích s Německem, kvůli nízkému tlaku je však není možné dostat až na Slovensko.

Na této zprávě mě zaujala především diskuze po dní:

Jojda říká, že:
Slováci budou vždy nevděční a vždy nám nakonec nastaví nohu. Na tom trvám.

A Pepe:
dik
Tak som stratil chut na niekoho konkretneho reagovat… Stale verim ze 99% ludi je u vas normalnych, len na tieto diskusie sa prichadza to 1% liecit. Takze bača dakuje za to co davate svetu …. hudba, film, a pomoc v nudzi…

No není to krásné? Pomoc v nudzi… A to nemyslím ironicky, opravdu mě to dojalo.

Aukro má milion registrovaných uživatelů

7. 1. 2009

Bez dalšího komentáře…

Má sestra v oblacích

4. 1. 2009

Google nabádá k přechodu z IE6

1. 1. 2009

Ve svém Gmailu upozorňuje na nutnost pořídit si novější a podporovaný prohlížeč, nejlépe pak jeho Chrome nebo Mozillu Firefox. Je škoda, že podobné kroky nepodniká náš Seznam.cz, jehož uživatelé jsou právě ti, co zastaralý Internet Explorer 6 stále používají.

Péče o dítě podle Josefa Švejcara a mateřská i otcovská láska

18. 12. 2008

Prof. MUDr. dr. h. c. Josef Švejcar, DrSc., nositel Řádu práce, Řádu republiky a Medaile J.E.Purkyně, člen řady vědeckých společností doma i v zahraničí, se narodil v Praze 20.5.1897. Studium medicíny dokončil v Bratislavě na Komenského univerzitě r. 1921 a tam také habilitoval r.1929.

S Bratislavou je spojen i začátek jeho lékařské činnosti. Péče o dítě v poválečném Slovensku ho zcela zaujala a byla zdrojem rozsáhlých zkušeností, které uplatnil později po návratu do Prahy. Byl jmenován profesorem na první dětské klinice Univerzity Karlovy r. 1937 a pověřen jejím vedením. Prožil plně celý vývoj naší péče o dítě a zasahoval do všech odvětví dnešního lékařství podle toho, jak to vyžadoval prudký poválečný rozvoj, především v oblasti dětské výživy. Jako první na světě zavedl sušené mléko do umělé výživy kojenců, což mělo velké důsledky na zdravý rozvoj našich dětí.

Kniha, z níž je a bude v tomto článku citováno, byla vydána r. 1988, Josef švejcar ji však napsal v roce 1985 (v současné podobě, ve skutečnosti byla poprvé vydána už v roce 1944) a nutno říct, že i když jednu dobu byla pravidla péče o dítě trochu jiná, jeho myšlenky a obecné skutečnosti se vrací mezi nás a dnes můžeme v klidu říct, že měl a má pravdu.

Odkaz, který je v knize zachován, nelze pojmout jedním článkem. Josef Švejcar se v ní totiž zabývá už péčí před samotným početím a končí u dětských táborů. Dostává se k nim přes těhotenství, porod, růst dítěte, pubertu, kompletní výživu dítěte až do jeho dospělosti, duševní vývoj, hygienu, oblékání a kromě mnoha dalších kapitol přes školní docházku a cestování.

Mateřská láska
Trochu netradičně začnu láskou k dítěti. Josef Švejcar píše: Citové vztahy vznikající v tomto okamžiku (novorozenec) jsou základem citového i mravního vývoje nové bytosti a kořeny jejího citového života, jejichž vývoj je nutné opatrovat a pěstovat dál, nejen pro štěstí této dvojice, ale také rodiny tím vznikající, v níž otec zaujímá nezastupitelné místo, a pro štěstí celé lidské společnosti. Je jaksi přirozené, že muž loví mamuty (chodí do práce) a žena se stará o dítě. Tak to fungovalo v pravěku a funguje to tak i v dnešní době, kdy otec vydělává peníze a matka je doma starajíc se o domácnost a o malého potomka. Už na základní škole nás však učili, že i láska otce je velmi důležitá.

Otec na rodičovské dovolené
Tím nechci říct, že na ní jsem. Nedokážu si představit, že bych posílal matku naší holčičky do práce a sám byl doma, je ale skvělé, když mohou být oba rodiče nepřetržitě se svým dítětem hned z několika důvodů. Vidím tu práci kolem novorozence – kojence (naší princezně je teď měsíc) a je jasné, že v případě mojí nepřítomnosti by logicky nastaly situace, kdy by naše miminko bylo samo i přesto, že se zrovna něčí pozornosti dožaduje. Přestože existují názory, že si to takhle malé dítě neuvědomuje, kontakt s rodičem je pro ní i teď velmi důležitý pro další vývoj její emoční inteligence a tím pro kvalitu celého života. Nepřipustím, aby byla někde sama a nehodlám jí zacpávat pusu dudlíkem jenom proto, aby neřvala – k pláči má vždy nějaký důvod a při správném zacházení je možné poskytnout jí vždy to, co požaduje a potřebuje.

Lituji rodiče, kteří svému dítěti nedávají dostatek lásky jenom proto, aby ho vychovali k tomu, že od nich jejich potomek nebude nic chtít a v pozdějším věku se svěřovat. Myslím, že tyto děti pak vidíme v sídlištních hloučcích hledající už v jedenácti letech někoho, kdo jim bude rozumět a kdo jejich rodiče nahradí. Všeobecně se ví, že dítě potřebuje lásku obou rodičů. Když však přijde táta z práce odpoledne (v tom lepším případě, v tom horším přijde až večer), unavený, nervozní, těžko se bude svému dítěti dostatečně věnovat. Právě proto si myslím, že rodičovská dovolená by měla být pro oba rodiče. V celkovém počtu produktivního věku člověka to není zas tak dlouho.

Já osobně jsem s naší princeznou doma. Mám radost z toho, když ji vidím už ráno vstávat, vidím jak si hraje, můžu s ní komunikovat, když si o to řekne, chovat ji, když je nespokojená. Číst jí pohádky, mluvit na ni a sledovat její pohledy, letmé úsměvy a její reakce na přítomnost tatínka. Pomáhat mamince při péči o dítě a pečovat i o maminku samotnou, podílet se na domácích pracech a zařizovat vše potřebné na úřadech. To všechno spojuje nově vzniklou rodinu a je chyba, že naše společnost na toto nemyslí. I otec platí celý život daně společně se sociálním pojištěním a jistě je bude platit i nadále po tom, co jeho dítě začne chodit do školky.

Samozřejmě, někdo může namítnout, že systém rodičovské dovolené pro oba rodiče je lehce zneužitelný a že na něm možná vydělá i někdo, kdo se stejně svému potomkovi nevěnuje a plodí děti jen proto, aby mohl pobírat peněžitou pomoc. Je ale možné představit si legislativu, která by jasně vymezila podmínky, které musí otec splňovat. Zajímavé je také pomyšlení na možnou diskriminaci při zaměstnávání mužů, kterého by se zaměstnavatel ptal, nechystá-li se náhodou zplodit dítě a kdy, známá to zkušenost mnoha žen.

Naše dítě je to nejdůležitější, co můžeme odkázat tomuto světu a čas s ním strávený je to nejlepší, co nás v životě potkává. A zatímco tu píši tento článek, princezna vedle mě tiše spinká a jakmile se probudí, budu jí nablízku a vím, že ona to cítí.

Nechte internet svobodným

7. 12. 2008

Ve světě, kde každý stát prosazuje nějakou represi, kde je často omezena svoboda slova a lidé jsou svázáni morálními i jinými společenskými pravidly, dostali jsme do rukou internet, který stabilizuje lidské myšlení a spojuje všechny národy světa. V budoucnu tomu ale tak být nemusí.

Teď mi vůbec nejde o to, jestli nějaký server moderuje své diskuze. Lidé pod falešnou představou absolutní anonymity odhalují svou pravou tvář, která je mnohdy velmi primitivní a nechutná. Server však někomu patří a ten někdo má právo s ním nakládat dle svého vlastního uvážení. Svoboda spočívá v tom, že každý člověk si může napsat svůj web – jestli na to má a jestli ho někdo bude číst je věc jiná, tam ho ale nikdo moderovat nebude.

V době, kdy Europarlament přemýšlí nad významem slova blog a chce snad určovat i nějaká etická pravidla jeho autorů, v době, kdy Vodafone zakazuje přístup svým zákazníkům na nevhodné weby, je vhodné zamyslet se nad budoucností, nebo spíš nad tím, jak Internet do budoucna vnímat.

Éra blogů prý končí, v módě jsou sociální sítě, Facebook, YouTube, profily na Lide.cz a mnoho dalších, více či méně úspěšných věcí. Každou chvíli se pořádá nějaký sraz, fórum, prezentace. Lidé, kteří internet naprosto chápou, diskutují nad jeho budoucností a aktuálními trendy. Nad počtem lidí k síti připojených. Nad jejich chováním, proklikem různých typů reklamních formátů, webem 2.0, teď už o webem 3.0 a za chvíli jistě webem 4.0.

Budoucnost internetu a webu
Podle mých názorů. Mám štěstí, že tento článek nepřečte tolik lidí, abych si někdy pak musel připadat jako blbec, když se má vize nenaplní.

Mé myšlenky však nejsou moc pozitivní:

• Internet bude sloužit především k nakupování (výrobků i služeb).
• Kvalitní informační zdroje nebudou zdarma.
• Operační systémy budou online (někdo říká, že ne, ale i Microsoft jde tímto směrem a ten svým ovečkám řekne co je dobré).
• Komunikace lidí se scvrkne na profil v nějaké komunitní službě.

Helenka se představuje

7. 11. 2008

Je to už skoro půl roku od jejího narození. Zatímco tenkrát neuměla nic a byla jen bezmocný slintající uzlíček, dnes už je velká holčička. Sama se otáčí na bříško, plazí se, hraje si, s pomocí i sedí a stojí.

Narodila se 16. 5. 2008 v půl čtvrté ráno za krátké letní bouřky v jinak teplé noci. Vím to úplně přesně, protože jsem u toho byl (zážitek na celý život). Je tedy zrozena ve znamení Býka, přestože podle odhadů gynekologa měla přijít na svět až o týden později ve znamení Blíženců.

Nyní je čím dál víc akční. Otce i matku má jako prolézačku, bouchá ručičkou do stolu a zatímco dřív jí neuměla přesně zamířit (např. na tátovo nos), nyní už to zvládá bez větších problémů. Zároveň vydává různé zvuky. Za chvíli začne žvatlat slabiky a příští víkend se zřejmě poprvé pustí do vařené mrkve.

Bude to znít jako klišé, ale nejdůležitější a nejvzácnější věc, kterou může člověk v životě mít, je zdraví. Při pohledu na téměř bezmocné a lehce zranitelné miminko jsem poprvé v životě pochopil úplný smysl toho slova.

Tajemství Stínadel

11. 8. 2008

Lampióny hořely mihotavým plamenem. Občas vyprskly. A zase závan větru je rozkýval a po chrámovém prostoru se roztančily závoje strašidelných stínů.

Pak Velký Vont povstal a pravil: „Buďme svorni!“ Na ta slova povstali naráz i členové rady a zvolali jakoby z jedněch úst: „Žlutá je barva naše.“

„Nevyzraďme nic, co víme!“ pravil zase Velký Vont a členové rady odpovídali: „Mlčenlivost chrání nás!“

Znovu a znovu, vždy po několika letech, jsem unášen proudem stínadelských tajemství: Staré kroniky, politika Vontů, Jan Tleskač, Široko a hlavně kovový hlavolam – odznak Velkého Vontství, skrývající plán na úžasné létající kolo.

A ještě jednou budu citovat:

Jednou budou všechny ty úzké, křivé a věčně vlhké uličky zbourány a na jejich místech vyrostou široké světlé ulice, ve kterých bude slunce až pozdě do večera. Nebezpečná, nezdravá Stínadla zmizí, tak jako dorostou a odejdou Vontové, kteří je dnes obývají. Bude zde sídlit mládež zdravá a krásná, silná, čestná a dobrá.

Ale žlutý kvítek, který zde dnes roste, se starými Stínadly nezahyne! Udrží se mezi bloky domů a bude všem Vontům na věčné časy připomínat, že mají žít v míru a šlechetnosti, jak si přál Vojtěch Vont.

A ten žlutý květ míru se bude rozmáhat stále víc a víc a jednou přijde doba, kdy jej v klopě kabátu a ve svém srdci budou nosit nejen potomci dnešních Vontů ve Stínadlech, ale všichni lidé na celém světě, protože mír, dobro a ušlechtilost zaujmou dříve či později mysl všech. A pak bude všude teprve dobře!

Ježek v kleci – něco z historie

Clarence A. Worrall si nechal hlavolam na principu ježka v kleci patentovat už 7. 4. 1896 ve Spojených státech amerických.

J.Foglar byl ale určitě prvním, kdo přišel s myšlenkou šroubovacího ježka. Poprvé se u nás objevuje v časopise Mladý hlasatel v období od 30. srpna 1940 do 8. března 1941. Šlo o příběhy Rychlých šípů, jak je všichni známe.

Krátce po vydání těchto příběhů se na trhu objevuje první ježek v kleci. Vyráběla ho firma K. M. Moučky a na rozdíl od své knižní předlohy byl dřevěný a nešel rozšroubovat.

Tyto informace o historii pocházejí z Wikipedie, kde je i možné dozvědět se o něm něco víc.

Přednáška Jaroslava Foglara

Kdysi jsem byl se školou na přednášce Jaroslava Foglara. Vzpomínám si na starého pána vyprávějícího o všech těch záhadách, o klubech a o dětech s jejich sny. V paměti mi však bohužel uvízla jen jedna situace:

J.Foglar řekl, že všechna tajemství si sebou vezme do hrobu, tedy že zemře a nikomu je nesdělí. Nikdo se nedozví o tom, co existovalo a co ne, nebo kde jsou či byla tajemná Stínadla. Avšak! Všechny odpovědi má sepsány a zalepí je do obálky, kterou uzamkne do svého psacího stolu.

Chtěl podpořit dětskou fantazii? Chtěl vyprovokovat vykradení svého bytu? Naše soudružka učitelka (no jo, dřív to nebyla paní učitelka) nám to vysvětlila jasně: Víte děti, on je starý a když je člověk starý, tak se vrací do dětských let a plácá nesmysly.

Pulp Fiction – historky z podsvětí

11. 8. 2008

pf-scenar-cz

pf-scenar-original

Nejvýznamnější den v životě člověka

16. 5. 2008

Je den, kdy se člověk poprvé podívá na svět. A já doufám, že se Princezně bude mezi námi líbit.

Reklama ve vesmíru (malá myšlenka o budoucnosti)

9. 2. 2008

Alexej Kovaljov (hokejista) se po skončení kariéry chystá do vesmíru, kde hodlá mimo jiné na oběžnou dráhu vystřelit hokejový puk. NHL prý naznačila, že by ho mohla nějak při této cestě využít.

A tak mě to napadlo. Co kdyby na večerním hvězdném nebi zářila třeba Coca Cola? Nebo Telefónica? Nebo prostě jakákoli firma, která na to má?

Nemusel by to být zas takový problém. Představuju si to jako malou družici se solárním panelem, takže při letu ve slunečních paprscích dobíjí svůj zdroj a pak přivrácenou stranou k Zemi svítí své reklamní sdělení.

Už vidím reklamní společnosti, které mají na oběžné dráze družice, na jejichž svítícím obřím panelu mohou měnit text a obrázky ze střediska dole na planetě. Poskytují reklamní plochu firmám, stejně jako u silnice billboard, jen za „trochu“ větší peníze.

Jak se stávám rodičem

10. 11. 2007

Říkáme mu prozatím „Cvrček“, protože ještě ani není jasné, jakého je pohlaví, což stejně není vůbec důležité.

Je mi upřímně jedno, jestli budu mít holčičku, nebo chlapečka, důležité je jedině zdraví.

Teď měří 4,9cm.

Ztraceni v Boubínském pralese

4. 11. 2007

No takhle přesně to nebylo – jen ten název „Ztraceni v pralese“ by mohl být názvem knihy nebo filmu. Každopádně je těžké se ztratit, když se tam smí chodit jen po vyznačených turistických stezkách. My se ale ztratili sobě navzájem, což je možná horší.

Bylo to tak. V pátek 2. 11. 2007 jsme si se Zuzanou usmysleli, že pojedeme v sobotu někam na výlet. Využijeme počasí asi posledního takového víkendu k neškodné procházce na místě, kde jsem já sám nikdy předtím nebyl, podíváme se jak vypadá onen slavný prales a do tmy budeme zase doma. Vyrazili jsem 3. 11. 2007 v deset dopoledne.

Poklidnou stezkou kolem plotu jsme došli až na rozcestí, kde modrá šipka ukazovala možnost jít na vrchol hory Boubín a rozhlédnout se odtud do kraje. Vybaven stativem jsem neodolal. Zuzana byla jiného názoru a tak jsme se dohodli, že půjdu napřed svým tempem a počkám nahoře, všechno vyfotím a pak spolu sejdeme zpátky dolů.

Tak jsem tedy šel rychlým tempem, nohy mě bolely, ale to mi nezabránilo předejít všechny turisty. Pak přišla křižovatka, všichni mířili dál po červené a já četl, že po modré je to 1,5 km, po červené taky.

Půjdu tedy tam, kam jdou ostatní.

Šel jsem dlouho. Moc dlouho na 1,5 km. Cesta se pořád stáčela a nořila do hustší a hustší mlhy. Trvalo zhruba hodinu, než jsem dorazil ke schodům vedoucím na vrchol k rozhledně. Dalších 1,5 km to ukazovalo k ní. Další pochod bahnem, sněhem a mlhou.

Chyba byla na mé straně. Myslel jsem si, že Zuzana takovou štreku nepůjde, zpočátku říkala, že počká dole. Řekl jsem si tedy, že nebudu čekat, půjdu zpátky a potkám ji nejspíš teprve na začátku cesty, já šel totiž rychle, chvílemi skoro běžel.

Po cestě dolů jsem odbočil na Johnův kámen (800 m od cesty) a z obavy, abych Zuzanu neminul, jsem se vrátil zpět na rozhlednu, celkově další 4 km. Pak jsem šel dolů, ale Zuzanu jsem nepotkal, začala se mě zmocňovat starost a strach. Co když se jí něco stalo? Jakto, že jsme se minuli?

Začal jsem si uvědomovat, že to já šel špatně – měl jsem zůstat na modré a ne jít po červené. Vrátil jsem se tedy na místo, kde jsme se rozešli. Mohlo by jí napadnout, že se sejdeme tam, říkal jsem si, ale ani tam nebyla. Měl jsem strach, že se jí něco stalo, zvlášť když po cestě jsou výstražné cedule: Vstup na vlastní nebezpečí – možnost pádu stromu!

Dole u pralesa jsem se obrátil a chystal se jít znovu na rozhlednu. Co když tam čeká? Nebo jí najdu někde po cestě zraněnou? Tentokrát ale půjdu po modré.

Nohy mě bolely jako čert, chodidla sedřené, koleno, v kotníku mě bodalo při každém šlápnutí. Začalo pršet a v půlce cesty na vrchol jsem si uvědomil, že se začíná stmívat. Kolik je vlastně hodin? Hlavně že mam v batohu 2 mobily, mohl jsem jí jeden dát já blbec, ale to mě nenapadlo.

Bude Zuzana potmě někde čekat? Nebude. Co udělá, když se začne stmívat? Půjde k autu!

Cestu zpátky jsem se snažil běžet, i když ne vždy to bylo možné. Kromě toho k autu to bylo tipuju tak 8 kilometrů, což bych stejně nezvládl. Uplatnil jsem tedy tzv Indiánský běh :-). (Nějakou dobu se běží, nějakou jde, čímž je člověk schopen urazit velké vzdálenosti bez zastávky za poměrně krátkou dobu.)

Na mysl mi přicházely ty nejhorší scénáře, co všechno se jí mohlo stát. Zároveň jsem přemýšlel jak situaci řešit. Chtěl jsem urazit zámek u závory bránící vjezdu motorových vozidel a vrátit se autem, pak mě napadlo zavolat horskou službu, to bude asi nejlepší řešení v případě, že Zuzana u auta nebude.

No a skoro u auta jsem jí potkal. V ruce měla malou baterku, kterou si půjčila od nějakých chatařů a po tváři jí tekly slzy. Šla mě hledat. V tu chvíli už byla tma.

Má zkušenost s firmou Panasonic – můj fotoaparát

30. 9. 2007

Asi před třičtvrtě rokem jsem si koupil digitální kompakt Panasonic DMC-FX3. Takový malý foťáček vhodný do kapsy na stálé focení pro každou příležitost. V tomto článku hodlám Panasonic chválit za přístup k zákazníkovi.

Asi týden po mém nákupu jsem si dokoupil takový malý, primitivní stativ s ohebnýma nohama. Byla hrůza ho nastavit tak, aby byl foťák rovně a na focení venku je prakticky nepoužitelný. Postavil jsem svůj nový foťák na toto zařízení a fotil samospouští. Nu a co se nestalo, celé se mi to zhroutilo na zem, přímo objektivem do podlahy. Od té chvíle nešel zasunout, nezaostřil – prostě nic.

V obchodě mi řekli, že mi nepomůžou a že všechno je na mně, servis je v jiné části města. Tam mi pro změnu sdělili, že opravujou jen televize a rádia, dostal jsem ale číslo na servis v Praze.

Technik na telefonu mě nepotěšil. Mám to prý poslat poštou, ale jestli je rozsekanej stabilizátor, oprava vyjde dráž než nový přístroj. Hned po hovoru jsem tedy došel na poštu a odeslal ho v balíku s pojištěním na 5 tisíc. Přibalil jsem i záruční list a originální krabici – co kdyby náhodou.

O dva dny později zazvonil chlápek od PPL a podává mi krabici ledabyle omotanou izolačkou. Jaké bylo mé překvapení, když jsem uvnitř nalezl opravený fotoaparát společně s fakturou na **2000 Kč** za opravu. Dole však bylo napsáno:

Děkujeme za důvěru, platí PANASONIC.

🙂

Čištění ulic

30. 4. 2007

Při jarním čištění ulic ve městě, kde bydlím, mi odtáhli auto. Nu dobrá, zřejmě jsem nedával pozor na značku, která se objeví pár dní předem, její platnost trvá jednu hodinu a pak zase zmizí. Stálo mě to 1580 Kč.

Co když někdo leží týden doma nemocný? Je povinen kontrolovat, jestli na ulici, kde parkuje, nepřibyla nějaká značka? Ach jo.